Ptejse.cz - Logo Máš otázku? Ptej se! Znáš odpověď? Odpověz!

Položení otázky

Nenašli jste odpověď? Zeptejte se!

znaků zbývá

Přihlášení

  Zapoměl(a) jsi login nebo heslo?
Login:
Heslo:
Pamatovat si přihlašovací údaje
Přihlásit pomocí facebooku  

TOP 10 uživatelé

50232
28697
26094
24536
24105
22653
20313
19152
15944
12565

Více



RSS kanály       rss

Sleduj nové otazky

Sleduj náš blog

Add to Google

Přidej na Seznam

Odpověd na otázku: Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.


Odesláno uživatelem markus
Do kategorie Ostatní - Náboženství 25. prosince 2015, 16:31:59

Avatar
Level 1

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků

Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!

Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.

Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?

I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.

V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.

Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.

No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.

Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.

No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.

No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.

Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.

A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.

Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.

Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.

Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.

Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já

A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.

Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.

Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.

Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.

A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.

Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.

Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.

Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.

Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.


 

othon 13. května 2016, 18:31:06
Ohodnoť Pozitivni (0) Negativní (0)